Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svět po tisíci letech

SPTL - Kapitola 1

 

U každého příběhu je otázkou, jak začít, jak čtenáře zasvětit do světa spisovatelovi fantazie, jak začít, tak aby byl čtenář zaujat, jak mu hned první větou jednoduše a jasně říci: 'Moje kniha je ta, která by se ti mohla líbit. Přečti si ji.' Otázkou to je i u tohoto příběhu. Jak začít...? Hodit rovnou do děje, nebo jemně začít téma, které by mohlo být ošemetné? Pravděpodobně bude asi nejlepší neptat se čtenáře jak začít, ale prostě jen... začít.
Takže...
Představte si houštinu, vlastně spíše prales plný stromů, které působí skoro až děsivě. Říkáte si, že kdyby se ty stromy uměly pohybovat, dozajista byste měli pocit, že jdou po vás a že vás chtějí sežrat. Některé doslova, jak by říkaly, ať se jich dotknete, ale pokud máte instinkt, nikdy se k nim nepřiblížíte. Nikdy se jich nedotknete. A tady to nikdy znamená přesně to, co by mělo. NIKDY.

No, pokud ale zkušeností o životě zrovinka moc neoplýváte, tak pak budete mít dost možná v tomto světě problém. Je tu dost věcí, které jsou nebezpečné a dost věcí, které nechcete podráždit, ba ani naštvat. Člověk tu není pánem všeho. Není a nikdy nebude. Tady má větší sílu ona sama příroda, která se zbavuje pohrom, jak se ji hodí, nejlépe tak, aby ji nikdo nezničil. Nenechá se. A tady to platí dvojnásob. Zkuste si pokácet strom a víte jen dvě věci - že dřevo nikdy nebudete mít a že se nedožijete následující minuty.

V devatenáctém století byla první světová válka a druhá světová válka, kde umírali jen lidé a zvířata - v podstatě.

Ve třetí světové válce ve dvacátém prvním století se již použili takzvané atomové zbraně, které způsobili začínající mutace některých druhů zvířat - jak se psalo v několika knihách. Pak se to zase na nějakou dobu zklidnilo, bouřlivá krev náhle byla klidnější, ne o tom, ale nebublala tolik napovrch. Nu, to však ve dvacátém čtvrtém století, kdy zbraně byly údajně na silně jiné úrovni, vypukla čtvrtá - a poslední - světová válka. Mnohé knížky mluví o biologických zbraních, o geneticky upravených zvířatech, také atomové zbraně se stále používali, sice jako zastaralé, ale používali a takzvaná radioaktivita jen podtrhla mutaci, o kterou se snažili lidé několik desítek let. Využili inteligence lidoopů, poslušnosti psů a vytrvalosti velbloudů a rychlosti koní. Stále křížili a křížili, hráli si s geny... až to vypuklo v poslední světovou válkou, kdy takto vykřížená zvířata bojovala v předních liniích, pak roboti a stroje a nakonec lidé. I přesto se lidé skoro vyvraždili. Jen pár sedláků, profesorů a zkrátka nebojujících lidí se schovala do sklepů, do jeskyní a celkově do podzemí, kde přežívali. Jak dlouho tam lidstvo bylo, nikdo neví, po poslední světové válce se již knihy přestaly psát, většina původních jazyků je zapomenuta. Již před třetí světovou válkou byl jeden jazyk, který ovládala většina žijících lidí.

No a jak to tak příroda má, vše se vyvíjelo i nadále. I přes to, že některé věci člověk uspíšil. Možná, že kdyby si nehráli s geny - popravdě, nevím, co přesně to je, ale tuším - možná by nevznikly stvůry, jaké dnes žijí všude kolem nás.

Čtu všechny knihy, jakoukoliv, kterou najdu, mám tak znalosti nejen o historii světa, ale na poznatcích tehdejších vědců, jsem schopen dnes odvodit, co z čeho se vyvinulo a jak co funguje. Jsem však ale bláznem pro ostatní. Většina dnešních lidí číst neumí, natož psát. Moje rodina uschovala jednu knihu, která se dědila po generacích - syn ji dostal od otce, dcera od matky. Tak si má rodina zachovala schopnost číst a psát. Vždy jsme byli místní vyvrhelové; co já si pamatuji.

A mě asi zvoní hrana, jak se tak koukám kolem sebe. Jsem v tom svém příbytku - jeskyni, kterou jsem si tak trochu upravil podle svého a ze suchého dřeva a listí - jenže také slyším křik lidí. Zdá se, že objevili úkryt šílence, kterého kdy mohou, poníží a vyhodí pryč. Něco jako měna tu není, jen výměnný obchod - něco za něco - ale mé znalosti z knih nikdo nechce, takže v podstatě nemám právo na to, něco získat a já jsem se tak trochu obohatil o nějakou tu zeleninu z cizí zahrádky, nějaké to sušené maso, které viselo u domu, nějaký ten alkohol ze zkvašeného ovoce a tak dále. No, prostě nejsem takový andílek, jak jsem asi působil - ale jen malinko, jsem jinak opravdu hodný, ani mouše bych neublížil (zjevně proto, že by mě asi zabila, ale to je takový nepodstatný detail).

Ne, nebudu, ještě vám povím něco o světě. Chcete? Ne? No tak pak tedy začnu utíkat. Pokud to stihnu, jsou docela blízko, aspoň bych to tipoval podle jejich křiku. Od vesnice bydlím docela daleko, je to sice riskantní, ale ani ve vesnici to pro mě není dvakrát bezpečné. To je tak, když vás všichni milují a chtěli by pro vás udělat i to poslední - ve vašem životě. Já sice chápu jejich lásku ke mně, ale jsem raději, když ji neprojevují - někdy je mi příjemnější si popovídat s nočními tvory, než s těmi denními. A rozhodně si raději povídám s jinými tvory, než mým živočišným druhem.

Vskutku tu umění písma nějak pochvalováno. Třeba časem někdo pochopí, že to není zlo, ale výhoda, že v minulosti se pomocí písma dokázalo udělat i naučit mnoho věcí. Nu, ale už je na nejvyšším čase to tu zabalit a asi vysublimovat - mám tu pro tyto případy takový nenápadný druhý východ. Dá se říct, že tu mám i ochočené takové zvířátko, co si lidé dříve rádi chovali a šlechtili. Ono je sice trochu větší, ale já jsem ho jako mládě zachránil a on mě zachrání teď; doufám v to. Přečetl jsem spoustu knížek, jak se na tom stvoření má jezdit, ale nemám k tomu to vybavení. Jsou i knížky, jak jezdit bez vybavení. Nemůže to přeci být nic moc složitého. Jak jsem to četl, jak to je jednoduché.

Typujete správně. Toto není svět, jaký je vám znám. A toto je svět, kam nikdy nebudete chtít a pravděpodobně se do něj ani nikdy nedostanete. Ano, opět to kouzelné nikdy. Vypadá to tak, že se asi v tomto příběhu slovo nikdy bude používat poněkud častěji; slovo nikdy tu nabírá malinko jiný směr. Nejsme již ve světě, jaký pravděpodobně znáte.Popravdě, já nevím, v jakém světě žijete, v jakém koutě planety, i když na svůj vkus až moc cestuji. V tomto světě to není zcela optimální, ale mě nikde moc dlouho nechtějí. Mám prý divné teorie a ještě divnější názory. Víte, já jen čtu. Občas se dá najít taková věc, které se říká kniha. Nosívám si je sebou, ale mám řekněme něco, čemu bych mohl říkat domov, a tam mám všechny, které jsem našel. Mám je rád, dozvídám se z nich o starém světě. Skoro vše o starém světě, nebo myšlenkách ostatních. Někteří čtenářům svěřovali svou fantazii, jiní zase své názory a jiní jen suše komentovali, co se vlastně kolem nich děje. Nikdo z nás už dávno nezažil starý svět. To, co vím z knížek, není potěšující a určitě mě to nepřimělo mít rád lidi. Byť jen o kousek víc.Ale také rád čtu o atraktivních a krásných ženách. V dnešní době je atraktivní žena ta, která přežila; která žije a je schopna se postarat o potomstvo a sama sebe, popřípadě i něco ulovit.Ale spíše než o ženách, četl jsem dříve rád o světových válkách. Nic jsem sice nepochopil, nic mi to nedalo, ale vím jedno. Nechci další válku... a další válka je nemožná, v podstatě v jedné jsme, ve válce o přežití. Jako každý jiný živočišný druh. Schopnost číst a psát vskutku není moc extra vlastnost, a už vůbec ne vábivá pro ženy. Zdá se, že jen musím přestat psát a začít utíkat. Anebo ne?

 

U každého příběhu je otázkou, jak začít, jak čtenáře zasvětit do světa spisovatelovi fantazie, jak začít, tak aby byl čtenář zaujat, jak mu hned první větou jednoduše a jasně říci: 'Moje kniha je ta, která by se ti mohla líbit. Přečti si ji.' Otázkou to je i u tohoto příběhu. Jak začít...? Hodit rovnou do děje, nebo jemně začít téma, které by mohlo být ošemetné? Pravděpodobně bude asi nejlepší neptat se čtenáře jak začít, ale prostě jen... začít.
Takže...
Představte si houštinu, vlastně spíše prales plný stromů, které působí skoro až děsivě. Říkáte si, že kdyby se ty stromy uměly pohybovat, dozajista byste měli pocit, že jdou po vás a že vás chtějí sežrat. Některé doslova, jak by říkaly, ať se jich dotknete, ale pokud máte instinkt, nikdy se k nim nepřiblížíte. Nikdy se jich nedotknete. A tady to nikdy znamená přesně to, co by mělo. NIKDY.

No, pokud ale zkušeností o životě zrovinka moc neoplýváte, tak pak budete mít dost možná v tomto světě problém. Je tu dost věcí, které jsou nebezpečné a dost věcí, které nechcete podráždit, ba ani naštvat. Člověk tu není pánem všeho. Není a nikdy nebude. Tady má větší sílu ona sama příroda, která se zbavuje pohrom, jak se ji hodí, nejlépe tak, aby ji nikdo nezničil. Nenechá se. A tady to platí dvojnásob. Zkuste si pokácet strom a víte jen dvě věci - že dřevo nikdy nebudete mít a že se nedožijete následující minuty.

V devatenáctém století byla první světová válka a druhá světová válka, kde umírali jen lidé a zvířata - v podstatě.

Ve třetí světové válce ve dvacátém prvním století se již použili takzvané atomové zbraně, které způsobili začínající mutace některých druhů zvířat - jak se psalo v několika knihách. Pak se to zase na nějakou dobu zklidnilo, bouřlivá krev náhle byla klidnější, ne o tom, ale nebublala tolik napovrch. Nu, to však ve dvacátém čtvrtém století, kdy zbraně byly údajně na silně jiné úrovni, vypukla čtvrtá - a poslední - světová válka. Mnohé knížky mluví o biologických zbraních, o geneticky upravených zvířatech, také atomové zbraně se stále používali, sice jako zastaralé, ale používali a takzvaná radioaktivita jen podtrhla mutaci, o kterou se snažili lidé několik desítek let. Využili inteligence lidoopů, poslušnosti psů a vytrvalosti velbloudů a rychlosti koní. Stále křížili a křížili, hráli si s geny... až to vypuklo v poslední světovou válkou, kdy takto vykřížená zvířata bojovala v předních liniích, pak roboti a stroje a nakonec lidé. I přesto se lidé skoro vyvraždili. Jen pár sedláků, profesorů a zkrátka nebojujících lidí se schovala do sklepů, do jeskyní a celkově do podzemí, kde přežívali. Jak dlouho tam lidstvo bylo, nikdo neví, po poslední světové válce se již knihy přestaly psát, většina původních jazyků je zapomenuta. Již před třetí světovou válkou byl jeden jazyk, který ovládala většina žijících lidí.

No a jak to tak příroda má, vše se vyvíjelo i nadále. I přes to, že některé věci člověk uspíšil. Možná, že kdyby si nehráli s geny - popravdě, nevím, co přesně to je, ale tuším - možná by nevznikly stvůry, jaké dnes žijí všude kolem nás.

Čtu všechny knihy, jakoukoliv, kterou najdu, mám tak znalosti nejen o historii světa, ale na poznatcích tehdejších vědců, jsem schopen dnes odvodit, co z čeho se vyvinulo a jak co funguje. Jsem však ale bláznem pro ostatní. Většina dnešních lidí číst neumí, natož psát. Moje rodina uschovala jednu knihu, která se dědila po generacích - syn ji dostal od otce, dcera od matky. Tak si má rodina zachovala schopnost číst a psát. Vždy jsme byli místní vyvrhelové; co já si pamatuji.

A mě asi zvoní hrana, jak se tak koukám kolem sebe. Jsem v tom svém příbytku - jeskyni, kterou jsem si tak trochu upravil podle svého a ze suchého dřeva a listí - jenže také slyším křik lidí. Zdá se, že objevili úkryt šílence, kterého kdy mohou, poníží a vyhodí pryč. Něco jako měna tu není, jen výměnný obchod - něco za něco - ale mé znalosti z knih nikdo nechce, takže v podstatě nemám právo na to, něco získat a já jsem se tak trochu obohatil o nějakou tu zeleninu z cizí zahrádky, nějaké to sušené maso, které viselo u domu, nějaký ten alkohol ze zkvašeného ovoce a tak dále. No, prostě nejsem takový andílek, jak jsem asi působil - ale jen malinko, jsem jinak opravdu hodný, ani mouše bych neublížil (zjevně proto, že by mě asi zabila, ale to je takový nepodstatný detail).

Ne, nebudu, ještě vám povím něco o světě. Chcete? Ne? No tak pak tedy začnu utíkat. Pokud to stihnu, jsou docela blízko, aspoň bych to tipoval podle jejich křiku. Od vesnice bydlím docela daleko, je to sice riskantní, ale ani ve vesnici to pro mě není dvakrát bezpečné. To je tak, když vás všichni milují a chtěli by pro vás udělat i to poslední - ve vašem životě. Já sice chápu jejich lásku ke mně, ale jsem raději, když ji neprojevují - někdy je mi příjemnější si popovídat s nočními tvory, než s těmi denními. A rozhodně si raději povídám s jinými tvory, než mým živočišným druhem.

Vskutku tu umění písma nějak pochvalováno. Třeba časem někdo pochopí, že to není zlo, ale výhoda, že v minulosti se pomocí písma dokázalo udělat i naučit mnoho věcí. Nu, ale už je na nejvyšším čase to tu zabalit a asi vysublimovat - mám tu pro tyto případy takový nenápadný druhý východ. Dá se říct, že tu mám i ochočené takové zvířátko, co si lidé dříve rádi chovali a šlechtili. Ono je sice trochu větší, ale já jsem ho jako mládě zachránil a on mě zachrání teď; doufám v to. Přečetl jsem spoustu knížek, jak se na tom stvoření má jezdit, ale nemám k tomu to vybavení. Jsou i knížky, jak jezdit bez vybavení. Nemůže to přeci být nic moc složitého. Jak jsem to četl, jak to je jednoduché.

Typujete správně. Toto není svět, jaký je vám znám. A toto je svět, kam nikdy nebudete chtít a pravděpodobně se do něj ani nikdy nedostanete. Ano, opět to kouzelné nikdy. Vypadá to tak, že se asi v tomto příběhu slovo nikdy bude používat poněkud častěji; slovo nikdy tu nabírá malinko jiný směr. Nejsme již ve světě, jaký pravděpodobně znáte.Popravdě, já nevím, v jakém světě žijete, v jakém koutě planety, i když na svůj vkus až moc cestuji. V tomto světě to není zcela optimální, ale mě nikde moc dlouho nechtějí. Mám prý divné teorie a ještě divnější názory. Víte, já jen čtu. Občas se dá najít taková věc, které se říká kniha. Nosívám si je sebou, ale mám řekněme něco, čemu bych mohl říkat domov, a tam mám všechny, které jsem našel. Mám je rád, dozvídám se z nich o starém světě. Skoro vše o starém světě, nebo myšlenkách ostatních. Někteří čtenářům svěřovali svou fantazii, jiní zase své názory a jiní jen suše komentovali, co se vlastně kolem nich děje. Nikdo z nás už dávno nezažil starý svět. To, co vím z knížek, není potěšující a určitě mě to nepřimělo mít rád lidi. Byť jen o kousek víc.Ale také rád čtu o atraktivních a krásných ženách. V dnešní době je atraktivní žena ta, která přežila; která žije a je schopna se postarat o potomstvo a sama sebe, popřípadě i něco ulovit.Ale spíše než o ženách, četl jsem dříve rád o světových válkách. Nic jsem sice nepochopil, nic mi to nedalo, ale vím jedno. Nechci další válku... a další válka je nemožná, v podstatě v jedné jsme, ve válce o přežití. Jako každý jiný živočišný druh. Schopnost číst a psát vskutku není moc extra vlastnost, a už vůbec ne vábivá pro ženy. Zdá se, že jen musím přestat psát a začít utíkat. Anebo ne?

 

U každého příběhu je otázkou, jak začít, jak čtenáře zasvětit do světa spisovatelovi fantazie, jak začít, tak aby byl čtenář zaujat, jak mu hned první větou jednoduše a jasně říci: 'Moje kniha je ta, která by se ti mohla líbit. Přečti si ji.' Otázkou to je i u tohoto příběhu. Jak začít...? Hodit rovnou do děje, nebo jemně začít téma, které by mohlo být ošemetné? Pravděpodobně bude asi nejlepší neptat se čtenáře jak začít, ale prostě jen... začít.
Takže...
Představte si houštinu, vlastně spíše prales plný stromů, které působí skoro až děsivě. Říkáte si, že kdyby se ty stromy uměly pohybovat, dozajista byste měli pocit, že jdou po vás a že vás chtějí sežrat. Některé doslova, jak by říkaly, ať se jich dotknete, ale pokud máte instinkt, nikdy se k nim nepřiblížíte. Nikdy se jich nedotknete. A tady to nikdy znamená přesně to, co by mělo. NIKDY.

No, pokud ale zkušeností o životě zrovinka moc neoplýváte, tak pak budete mít dost možná v tomto světě problém. Je tu dost věcí, které jsou nebezpečné a dost věcí, které nechcete podráždit, ba ani naštvat. Člověk tu není pánem všeho. Není a nikdy nebude. Tady má větší sílu ona sama příroda, která se zbavuje pohrom, jak se ji hodí, nejlépe tak, aby ji nikdo nezničil. Nenechá se. A tady to platí dvojnásob. Zkuste si pokácet strom a víte jen dvě věci - že dřevo nikdy nebudete mít a že se nedožijete následující minuty.

V devatenáctém století byla první světová válka a druhá světová válka, kde umírali jen lidé a zvířata - v podstatě.

Ve třetí světové válce ve dvacátém prvním století se již použili takzvané atomové zbraně, které způsobili začínající mutace některých druhů zvířat - jak se psalo v několika knihách. Pak se to zase na nějakou dobu zklidnilo, bouřlivá krev náhle byla klidnější, ne o tom, ale nebublala tolik napovrch. Nu, to však ve dvacátém čtvrtém století, kdy zbraně byly údajně na silně jiné úrovni, vypukla čtvrtá - a poslední - světová válka. Mnohé knížky mluví o biologických zbraních, o geneticky upravených zvířatech, také atomové zbraně se stále používali, sice jako zastaralé, ale používali a takzvaná radioaktivita jen podtrhla mutaci, o kterou se snažili lidé několik desítek let. Využili inteligence lidoopů, poslušnosti psů a vytrvalosti velbloudů a rychlosti koní. Stále křížili a křížili, hráli si s geny... až to vypuklo v poslední světovou válkou, kdy takto vykřížená zvířata bojovala v předních liniích, pak roboti a stroje a nakonec lidé. I přesto se lidé skoro vyvraždili. Jen pár sedláků, profesorů a zkrátka nebojujících lidí se schovala do sklepů, do jeskyní a celkově do podzemí, kde přežívali. Jak dlouho tam lidstvo bylo, nikdo neví, po poslední světové válce se již knihy přestaly psát, většina původních jazyků je zapomenuta. Již před třetí světovou válkou byl jeden jazyk, který ovládala většina žijících lidí.

No a jak to tak příroda má, vše se vyvíjelo i nadále. I přes to, že některé věci člověk uspíšil. Možná, že kdyby si nehráli s geny - popravdě, nevím, co přesně to je, ale tuším - možná by nevznikly stvůry, jaké dnes žijí všude kolem nás.

Čtu všechny knihy, jakoukoliv, kterou najdu, mám tak znalosti nejen o historii světa, ale na poznatcích tehdejších vědců, jsem schopen dnes odvodit, co z čeho se vyvinulo a jak co funguje. Jsem však ale bláznem pro ostatní. Většina dnešních lidí číst neumí, natož psát. Moje rodina uschovala jednu knihu, která se dědila po generacích - syn ji dostal od otce, dcera od matky. Tak si má rodina zachovala schopnost číst a psát. Vždy jsme byli místní vyvrhelové; co já si pamatuji.

A mě asi zvoní hrana, jak se tak koukám kolem sebe. Jsem v tom svém příbytku - jeskyni, kterou jsem si tak trochu upravil podle svého a ze suchého dřeva a listí - jenže také slyším křik lidí. Zdá se, že objevili úkryt šílence, kterého kdy mohou, poníží a vyhodí pryč. Něco jako měna tu není, jen výměnný obchod - něco za něco - ale mé znalosti z knih nikdo nechce, takže v podstatě nemám právo na to, něco získat a já jsem se tak trochu obohatil o nějakou tu zeleninu z cizí zahrádky, nějaké to sušené maso, které viselo u domu, nějaký ten alkohol ze zkvašeného ovoce a tak dále. No, prostě nejsem takový andílek, jak jsem asi působil - ale jen malinko, jsem jinak opravdu hodný, ani mouše bych neublížil (zjevně proto, že by mě asi zabila, ale to je takový nepodstatný detail).

Ne, nebudu, ještě vám povím něco o světě. Chcete? Ne? No tak pak tedy začnu utíkat. Pokud to stihnu, jsou docela blízko, aspoň bych to tipoval podle jejich křiku. Od vesnice bydlím docela daleko, je to sice riskantní, ale ani ve vesnici to pro mě není dvakrát bezpečné. To je tak, když vás všichni milují a chtěli by pro vás udělat i to poslední - ve vašem životě. Já sice chápu jejich lásku ke mně, ale jsem raději, když ji neprojevují - někdy je mi příjemnější si popovídat s nočními tvory, než s těmi denními. A rozhodně si raději povídám s jinými tvory, než mým živočišným druhem.

Vskutku tu umění písma nějak pochvalováno. Třeba časem někdo pochopí, že to není zlo, ale výhoda, že v minulosti se pomocí písma dokázalo udělat i naučit mnoho věcí. Nu, ale už je na nejvyšším čase to tu zabalit a asi vysublimovat - mám tu pro tyto případy takový nenápadný druhý východ. Dá se říct, že tu mám i ochočené takové zvířátko, co si lidé dříve rádi chovali a šlechtili. Ono je sice trochu větší, ale já jsem ho jako mládě zachránil a on mě zachrání teď; doufám v to. Přečetl jsem spoustu knížek, jak se na tom stvoření má jezdit, ale nemám k tomu to vybavení. Jsou i knížky, jak jezdit bez vybavení. Nemůže to přeci být nic moc složitého. Jak jsem to četl, jak to je jednoduché.

Typujete správně. Toto není svět, jaký je vám znám. A toto je svět, kam nikdy nebudete chtít a pravděpodobně se do něj ani nikdy nedostanete. Ano, opět to kouzelné nikdy. Vypadá to tak, že se asi v tomto příběhu slovo nikdy bude používat poněkud častěji; slovo nikdy tu nabírá malinko jiný směr. Nejsme již ve světě, jaký pravděpodobně znáte.Popravdě, já nevím, v jakém světě žijete, v jakém koutě planety, i když na svůj vkus až moc cestuji. V tomto světě to není zcela optimální, ale mě nikde moc dlouho nechtějí. Mám prý divné teorie a ještě divnější názory. Víte, já jen čtu. Občas se dá najít taková věc, které se říká kniha. Nosívám si je sebou, ale mám řekněme něco, čemu bych mohl říkat domov, a tam mám všechny, které jsem našel. Mám je rád, dozvídám se z nich o starém světě. Skoro vše o starém světě, nebo myšlenkách ostatních. Někteří čtenářům svěřovali svou fantazii, jiní zase své názory a jiní jen suše komentovali, co se vlastně kolem nich děje. Nikdo z nás už dávno nezažil starý svět. To, co vím z knížek, není potěšující a určitě mě to nepřimělo mít rád lidi. Byť jen o kousek víc.Ale také rád čtu o atraktivních a krásných ženách. V dnešní době je atraktivní žena ta, která přežila; která žije a je schopna se postarat o potomstvo a sama sebe, popřípadě i něco ulovit.Ale spíše než o ženách, četl jsem dříve rád o světových válkách. Nic jsem sice nepochopil, nic mi to nedalo, ale vím jedno. Nechci další válku... a další válka je nemožná, v podstatě v jedné jsme, ve válce o přežití. Jako každý jiný živočišný druh. Schopnost číst a psát vskutku není moc extra vlastnost, a už vůbec ne vábivá pro ženy. Zdá se, že jen musím přestat psát a začít utíkat. Anebo ne?

 

Více na: http://www.klara-bruna.estranky.cz